Málokdy se stává, aby se naděje a úsilí mnoha lidí dlouhou dobu napřed soustředily do jediné krátké, prchavé chvíle. Úplná sluneční zatmění jsou takovým úkazem. Někdo se možná diví, proč tolik povyku a námahy pro pár minut jakési podívané. Ovšem ti, co viděli, ti již ví svoje.
Na zatmění se těším už od dětských let, kdy jsem se začal zajímat o astronomii. Tehdy mi ale letopočet 1999 připadal tak nesmírně vzdálený, že jsem o celé věci nijak dále nepřemýšlel ani nic neplánoval. Asi to bylo také tím, že jsem dlouho žil v oblíbeném omylu, že zatmění v roce 1999 bude viditelné z území České republiky, takže vlastně nebylo, co řešit. Pak jsem ale zjistil, že zatmění bude u nás jen částečné, a že bude třeba trochu cestovat.
Nějaký ten měsíc před naším magickým datem jsme se s Jirkou Fišerem, se kterým jsem se na výpravu za zatměním chystal, rozhodli, že pojedeme do Maďarska, s možností změnit dodatečně plán a jet do do Rakouska, bude-li to výhodnější. Maďarsko bylo jasnou volbou proto, že z blízkých zemí má nejlepší pravděpodobnost příznivého počasí. Jak se 11. srpen blížil, začali jsme se zajímat o předpověď počasí. V nám (a jiným pozorovatelům) pomohl Český hydrometeorolgický ústav, který v době okolo zatmění začal zveřejňovat předovědi pro pás totality a také snímky z družice Eumetsat s vysokým rozlišením, které běžně jsou k dispozici pouze na komerčním základu. Předpovědi nebyly nijak optimistické. Zatímco období do konce července a začátku srpna bylo charakteristické poměrně stálým slunečným počasím, k datu zatmění bylo zřejmé, že počasí nevydrží, a že zřejmě bude následovat chladnější a méně slunečné období.
Z Ústí jsme vyrazili v pondělí 9. srpna odpoledne. Předpověď pro celý pás totality až někam k Rumunsku byla špatná a přes Evropu začala přecházet studená fronta. Na cestu jsem si od svého otce půjčil jeho vůz Honda Accord 2.0 TDi, neboť jsem doufal, že cesta v bude pohodlnější a levnější než v mém Formanu. Dopadlo to trochu jinak, ale o tom se ještě zmíním. Večer jsme dorazili do Rajhradic u Brna a potom do Bratčic o kousek dále. Tam jsme přenocovali a nabrali třetího člena výpravy, Pavla.
Druhého dne ráno, po deštivé noci, která nikomu na optimismu nepřidala, jsme vyrazili po dálnici D2 směrem na Bratislavu. Na slovenskou hranici jsme překročili bez potíží a průtahů na dálničním přechodu v Kútech. Projeli jsme Bratislavou k hraničním přechodu s Maďarskem Rajka. Tam jsme opět bez nesnází přejeli hranice a dostali se do cílové země. Přes Mosonmagyaróvár jsme se dostali do Győru (bohužel zajížďkou přes Malý Žitný ostrov). Přes něj jsme pokračovali směrem na město Székesfehérvár, přitom jsme v blízkosti Móru překročili hranice pásu totality, ve kterém už nadále máme zůstat. Ve městě Dunaföldváros jsme po docela unikátním, ale úzkém mostu překročili Dunaj. Provoz nebyl nijak zvlášť silný a katastrofické předpovědi o naprostém zhroucení pozemní dopravy se skutečností rozhodně nestaly.
Zatím byla cesta klidná až idylická. Už ale ne nadlouho. Po přejetí Dunaje se začala chvílemi rozsvěcovat kontrolka tlaku oleje. Rozsvěcování bylo stále častější a postupně přešlo v trvalou indikaci. Nechtělo se mi věřit, že by se v takovém autě mohlo něco závažného stát. Při zastávce v menším městě Solt jsem se tedy začal pídit po problému. Vytáhl jsem olejovou měrku, otřel, zase vrátil a vytáhnul – hladina oleje na ní nebyla vůbec vidět. To mi připadalo hodně divné. Podíval jsem se proto pod auto a moje nejhorší očekávání se rázem stalo skutečností. Pod autem v prachu byl velký flek a z olejové nádrže odkapával olej. Polil mě studený pot, protože bylo jasné, že v tomto stavu už dál nepojedeme. Později jsme si na křižovatce ve městě všimli dobře viditelné olejové stopy jak jsme přijíždeli. Bylo zřejmé, že v posledních desítkách metrů rychle vytekl všechen olej. Bylo obrovské štěstí, že jsem zastavil včas a nezadřel (aspoň se to zdálo) motor. Ovšem co dál? Po zkušenostech s nákupem telefonní karty mi bylo jasné, že najít pomoc a vysvětlit, co chceme bude velmi obtížné. Anglicky tu totiž asi moc lidí neumí. Nakonec nám pomohla naše pozornost – cestou jsme si totiž povšimli, že autoservis se maďarsky řekne úplně stejně jako česky. Laskavá úřednice v bance tak pochopila, oč se jedná a zavolala pomoc. Byli jsme tak odtaženi do blízkého servisu. Tam auto zvedli, odmontovali kryt olejové nádrže – a – v něm si spokojeně ležel zcela uvolněný vypouštěcí šroub. V servisu, kde vůz nedávno byl na pravidelné výměně oleje, nějaký šikula zapomněl dotáhnout vypouštěcí šroub olejové nádrže a ten se po ujetí takřka 5000 km konečně uvolnil. Mně každopádně spadl kámen ze srdce, protože teď už stačilo doplnit olej a mohlo se jet. Nebylo to dokonce ani příliš drahé, asi 1800,– Kč, což je jen o málo více než cena samotného oleje. Takže po cca 2 hodinách jsme mohli šťastně pokračovat v cestě.
Daleko jsme už ale nejeli, zastavili jsme u silnice, najedli se a odpočinuli. Potom jsme si našli hezké a klidné místo pro přenocování blízko malé vísky Pirtó asi 10 km severně od Kiskunhalase. Večer jsme strávili příjemným povídáním a již méně příjemným koukáním na oblohu – od západu se blížila souvislá oblačnost. Moji spoluputovníci spali ve stanu, ja jsem zůstal v autě. Což byla chyba, spát v autě je značně nepohodlné, přístě raději vezmu stan. Dlouho jsem nemohl pořádně usnout, takže jsem v noci mohl sledovat střídaní jasného a oblačného počasí. Během noci byla směrem na Segedín silná bouřka. Ráno potom silně pršelo a byla bouřka přímo na našem stanovišti.
Vstávali jsme někdy kolem půl deváté hodiny. Pohled na oblohu byl zničující. Zataženo souvislou vrstvou mraků. Člověk nemusel být meteorolog, aby poznal frontální oblačnost. Nálada byla na bodu mrazu, ozvaly se i věty typu: „Tak holt budeme muset počkat na Turecko 2006“ apod. Takhle měl vypadat den, na který jsme čekali tolik let? Naděje se však brzy objevila v podobě úzkého proužku modré oblohy na severozápadě. Dohadovali jsme se, jestli to sem do času zatmění stihne dojít. Nakonec jsme se rozhodli, že nebudeme čekat a vyjedeme modré obloze vstříc – přinejhorším budeme blíž domovu. Naše nocoviště jsme opustili po 9. hodině. Vraceli jsme se cestou, kterou jsme přijeli. Počasí se začínalo lepšit a když jsme přijeli do města Kiskőrös, Slunce již optimisticky svítilo na modrém blankytu a bělavé obláčky odplouvaly směrem na jihozápad. Nálada se nám zvedla o 100% a my se vydali na krátkou procházku po městě. To se již viditelně chystalo na velkou událost. Všude spousta lidí, chystajících si filtry, fotoaparáty, kamery, stativy nebo si prohlížejících různé publikace a mapy. Raději jsme tedy zase vyjeli, protože kdo ví, třeba bychom se později nemuseli z města tak snadno dostat. Kolem silnice, po níž jsme jeli byly vidět množství aut a početné skupiny připravujících se pozorovatelů. Viděli jsme i poměrně velkou pozorovací techniku (větší dalekohledy). Asi 7 km od města (což bylo asi 2 km od vsi Akasztó) jsme v 10:42 zajeli na louku u silnice. Vybalili jsme svoje skromné náčiní, sestávající ze tří svářečských brýlí s filtry, dvou binokulárů (7×50 a 15×60), jednoho monokuláru (10×30), dvou svářečských skel č. 6, dvou fotoaparátů Praktica a videokamery Sony Hi8 (8× zoom) na stativu a jali se očekávat Velkou událost.
Čekání bylo velmi (aspoň pro mne) příjemné, protože podmínky byly ideální – obloha byla zcela jasná. Po celém obzoru sice byla vidět oblačnost, ale ta neměla možnost ovlivnit naše pozorování. První dotek jsme s Pavlem zaznamenali na promítnutém obrazu Slunce v 11:29:20 (±10 vteřin). Začali jsme sledovat, jak Měsíc postupně ukusuje ze slunečního kotouče – a to jak projekcí binokulárem, tak přímo přes filtry. Bylo to velmi příjemné čekání. Už jsme věděli, že zatmění uvidíme.
První známky ubývání světla zaznamenali Jirka s Pavlem okolo 12:18. Nejdřív jsem tomu moc nechtěl věřit, ale pak jsem si toho všiml také. Ve 12:30 už bylo postupující šeření dobře patrné. Ze Slunce se stává úzký srpek.
Ve 12:35 už je ze Slunce uzounký srpeček. Krajina je ponořena do zvláštního studeného světla, které působí smutně a přízračně. Začíná se ochlazovat a přímé sluneční světlo už ztratilo svoji sílu a nehřeje. Jsem fascinován a myslím na naše dávné předky, kterým se tohle přihodilo bez varování. Museli být asi strachy bez sebe, protože tohle opravdu vypadá jako konec světa.
12:37: nastavuji kameru a přes filtr snímám první záběr slunečního srpku.
12:45: snímám další záběr teď už velice nepatrného srpku. Srpek je možno spatřit i letmým pohledem do Slunce. Déle se ale stejně dívat nelze, i ta malá část Slunce, co zbývá, stále příliš září.
Po 12:50 se začíná napětí stupňovat. Do okamžiku totality už chybí jen dvě minuty. Doufal jsem, že uvidím letící stín, ale viděl jsem jen zcela černé mraky na západě. Potom jsem uvedl do chodu kameru. Další události se odehrály neobyčejně rychle. K setmění došlo asi během deseti vteřin. Objevil se diamantový prsten, který rychle v asi dvouvteřinové fázi Bailyho perel přešel do totální fáze. Úplné zatmění právě začalo.
To, co nastává po druhém kontaktu nelze popsat slovy. Je tma zhruba jako při měsíčním úplňku. Obloha má sytě tmavě modrou barvu s oranžovým lemováním na obzoru. A místo Slunce – zeje díra v nebi. Zcela černá, ostře řezaná, obklopená jemně vláknitou perleťovou koronou. Ozývají se výkřiky nadšení a vzdechy extáze. Je vidět Venuše na východ od Slunce a za chvíli nacházím i Merkur – vidím ho poprvé v životě. Na západním obzoru je též vidět Sirius. Snažím se okamžik najít také Jupiter, ale rychle to vzdávám. Raději se snažím rychle vstřebávat obraz, který nebude trvat dlouho. Jirka si asi půl minuty před koncem zatmění vzpomene na dalekohled, takže i já beru ten svůj a mířím jej na zatmělé Slunce. Sluneční protuberance jsou krásně vidět a je jich spousta, rudé výběžky po celém okraji měsíčního kotouče. Na pravém horním okraji už roste jas – předzvěst brzkého třetího doteku. Po 2 minutách a 22 vteřinách zatmění končí diamantovým prstenem. Krajinu opět zalévá světlo – teď, po chvíli totality se zdá dost jasné. Vnitřní část sluneční korony je okem a po pár vteřinách už jen přes filtr vidět ještě asi půl minuty. Úplné zatmění je již minulostí.
Výstupní fáze už pro nás nejsou zajímavé. Po zážitku totality je to pro nás příliš slabý čaj. Takže se raději balíme a vyrážíme na cestu. Během ní ještě občas pohlédneme na rychle přibývající sluneční disk. Obě hranice překračujeme za asi 30 minut. Domů dorážíme, po dvou zastávkách, okolo půlnoci.
Pozorování zatmění je vždy trochu hra. Příroda sice na jedné straně předvádí velkolepé divadlo, na druhé straně ovšem toto divadlo cudně skrývá závojem oblačnosti a činí z pronásledování měsíčního stínu napínavé dobrodružství. O to jsme měli potom lepší pocit, když jsme nad počasím vyzráli a našli dobré pozorovací místo. Dnes už víme, že ve střední Evropě to bylo jediné opravdu dobré místo v pásu totality. V žádné další reportáži nebo zprávě jsem nečetl, že by někdo měl jasno po celou dobu zatmění, tj. od prvního do čtvrtého doteku, tak jako my. Všude jinde v pásu totality byla oblačnost a tak viditelnost byla vysloveně místní záležitostí. Někde mohlo být zatmění vidět dobře, o pár kilometrů dále neviděli nic. Špatné počasí bylo dokonce i na Balatonu, od kterého jsme nebyli příliš daleko a blízký Segedín může mluvit o štěstí, že viděl aspoň úplnou fázi, protože tam byly silné bouře. Pouze útržkovitě bylo vidět částečné zatmění v Ústí nad Labem. V Praze pak dokonce maximální fázi překazila průtrž mračen.
Úplné zatmění je jev, který nelze ve své úplnosti nijak zprostředkovat. Jakékoliv množství slov, i ta nejlepší televizní a fotografická technika nezachytí vše, čemu je člověk při zatmění vystaven. Zvláště bych chtěl zdůraznit, že úplné zatmění je diametrálně odlišným zážitkem než zatmění častečné, lhostejno jak velká část Slunce je zakryta. Nelze než zopakovat: kdo neviděl, nepochopí.
Další zatmění, které mám v plánu vidět se odehraje 26. března 2006 v Turecku. Takže na shledanou v měsíčním stínu!