V roce 1991 jsem zjistil, že pás totality ve skutečnosti naše státní území (tehdy ještě se Slovenskem) neprotne. Naštěstí hranice, již byly otevřené, a tak jsem mohl plánovat cestu do Rakouska (tomu jsem v tomto období dával přednost).
V posledním roce před zatměním nastaly však v mých plánech jisté změny. Za prvé jsem se seznámil se začínajícím mladým astronomem Pavlem Dvořákem a vida jeho nadšení i pokroky nemohl jsem ho na expedici za černým sluncem nepozvat. Na druhou stranu jsem se musel smířit s neúčastí mého bratrance–bratra Marka, kterého na přelomu července a srpna čekala důležitější událost – narození syna. Nakonec jsem se na jaře domluvil i s mým přítelem Borkem Lupoměským, který kromě svého nadšení a astronomických znalostí mohl poskytnout i dopravní prostředek, když se nabídl, že poskytne auto i své řidičské schopnosti, za což mu velmi děkuji a jsem mu tímto zavázán.
Další cesta byla především dlouhá a únavná a proto ji uvedím pouze heslovitě:
Bratčice – Židlochovice – dálniční nájezd Blučina – česko-slovenská hranice (velmi rychlé odbavení – kolony se nekonaly) – Bratislava (vyjasňuje se) – Rajka (slovensko-maďarská hranice, mírné problémy u nedokončeného dálničního přechodu) – Mosonmagyaróvár (špatné zabočení) – Malý Žitný ostrov – Ráb (Győr) – Kisbér – Mór (vstup do pásu totality, svačina) – Stoličný Bělehrad (Székesfehérvár) – Seregélyes – Sárosd – Mözőfalva – Dunaföldvár (zajímavý sdílený silničně–železniční most) – Solt (problémy s autem) – Kiskőrös – Soltvadkert – Pirtó (předním odpočinek na karimatkách a večeře).
Naše stanoviště se nacházelo v těsné blízkosti středové linie zatmění a jižní obzor byl otevřený. Počasí se začalo mírně zhoršovat, objevovala se mohutnější vysoká oblačnost a na západě byla oblačnost již dosti kompaktní. Nedlouho před západem tato oblačnost skryla i samotné slunce. Alespoň jsme tak mohli pozorovat krásný halový jev: duhové paslunce nalevo od skrytého slunečního kotouče.
I přes ucházející meteorologickou situaci jsme byli spíše pesimističtější (především pod vlivem předpovědi a příznaků příchodu frontální oblačnosti). Příznakem tohoto pesimismu byla i témata našich rozhovorů, která se zatmění spíše vyhýbala (počítače, sci-fi, lingvistika). Naděje však prozatím neumřela.
Žadnému hvězdáři tento pohled nepřeji: souvislá nízká oblačnost bez jediného kousku nebeské modři. Situace se nezlepšuje a dokonce znovu začíná pršet a do narychlo postaveného stanu začíná proprchávat a tak nezbývá než jej trochu napnout.
Borek trávící noc v autě pospává. Déšť pomalu ustává a já na chvíli usínám. Před devátou se znovu probouzím do pošmourného dne, dne na který jsem se těšil většinu svého života. Ve znovu počínajícím dešti skládáme stan a útočiště nalézáme v autě.
A náhle zázrak! Borek objevuje nad severozápadem světle modrý pruh. Nebeská trhlina se nepříliš rychle rozšiřuje, ale alespoň nemizí a setrvává na stejném místě. Dosti dlouhou dobu sledujeme její vývoj, a protože leží ve směru našeho návratu rozhodujeme se jí vyjet vstříc. A opravdu s každým přibývajícím kilometrem se zvětšuje a před městem Kiskőrös začíná sluneční kotouč prosvítat průsvitnou vrstvou na okraji souvislé oblačnosti nad jihem.
Po nejhlubší depresi nastupuje naděje a stále roste (vyhráno však není). Aby jsme vydrželi čekání, zastavujeme v centru města. Kiskőrös již žije zatměním a je problém i zaparkovat. Lidé vybalují své fotoaparáty, kamery a mapky pásu totality. Počasí se stále zlepšuje a slunce se vysvobozuje i z posledních zbytků průhledných oblak. Protože nechceme pozorovat zatmění z přelidněného náměstí, odjíždíme po necelé půlhodině a narůstajícím automobilovým provozem se proplétáme na severozápadní okraj města a začínáme hledat vhodné místo pro pozorování.
V okamžiku kdy zatmění přesáhlo asi 60% (ve smyslu zakryté plochy Slunce) a srpek začínal připomínat srpek měsíční po poslední čtvrti, jsem poprvé spolu s Pavlem zaznamenali úbytek světla. Krajina začínala nabývat modrošedého nádechu. Borek příliš nesouhlasil, ale po několika minutách tento jev spatřil i on. Podivné chladně modrošedé šero pak houstlo každou minutou. V posledních deseti minutách bylo viditelné i na první pohled a z krajiny začaly mizet barvy. Také se značně ochladilo a začal vanout mírný vítr. Slunce tvořící tenký srpek však stále oslňovalo a znemožňovalo tak přímý pohled. Obloha však začala tmavnout a v posledních minutách bylo možno krátce pohlédnout na oslnivý srpek i přímo pohlédnout. Pohled přes filtr byl však stále krásnější. Rohy uzoulinkého srpku se začaly zkracovat.
Tmy viditelně a snad i hmatatelně přibývalo. Motorové kluzáky přistály a na blízké silnici zastavilo dodávkové auto. I když jsme měli okamžik druhého kontaktu (začátku úplné fáze) spočítán, pamatuji si naposledy čas 12:50 (cca 2 minuty před kontaktem). Potom vše šlo úžasně rychle. Pamatuji si pouze temná oblaka na západě, kam jsem nakrátko pohlédl v očekávání příchodu měsíčního stínu.
Diamantový prsten jsem ani nestihl příliš zaregistrovat, protože můj pohled byl připoután k náhle se objevivší krásné koroně. To co jsem spatřil nikdy nezapomenu. Na ultramarínově modré obloze (takový tmavý, ale přitom stále výrazně barevný odstín jsem nikdy neviděl) bylo sytě černé slunce (vypadalo jako díra do temného a strašného zánebí) vroubené běloskvoucím krajkovím korony. Korona byla paprsčitá (ovšem s nejasným počtem vzájemně částečně se překrývajících se cípů s neostrými rohy a hranami) relativně souměrná s jemnou vláknitou strukturou, jež jakoby vyzařovala ze setmělého Slunce. Její rozsah byl asi 2–3 sluneční průměry a její světlo bylo příznačné. Osvětlení bylo o poznání silnější než při úplňku (i když zimní vysoký úplněk se intenzitou osvětlení blíží), ale světlo mělo jiný charakter (nedokáži popsat, snad byl dán jinou chromatičností – světlo bylo chladnější?).
Již před druhým kontaktem jsem zahlédl Venuši, která byla během úplné fáze při svém třpytu nepřehlédnutelná. Při pohledu na západ jsem spatřil postupně světlající modř, která přes světlounce modrou přecházela do nádherně růžové nad obzorem. Někde v pozvolném přechodu barev na západě bylo lze vidět Síria (vyžadovalo to však jisté hledání). Při stálém pohledu na černé slunce jsem se také snažil nalézt Merkura (toho jsem však na rozdíl od Pavla a Borka nenašel).
Byl jsem tak fascinován, že jsem málem zapomněl použít triedru. Naštěstí jsem si vzpomněl a při jeho krátkém hledání, jsem alespoň na chvíli spatřil i severní obzor s nejkrásnějším barevným přechodem. Slunce v triedru zaplňovalo přes polovinu zorného pole a bylo opět nádherné. Červenavé protuberance, jemná struktura korony, u níž bylo možno dobře spatřit i jemné změny v čase (pulsace). Krátce jsem se snažil najít dalekohledem i Merkur bohužel bez úspěchu, alespoň jsem však na chvíli teleskopicky uviděl i vnější koronu. Zbytek úplného zatmění jsem pozoroval opět pouhým okem. Již několik desítek sekund před koncem jasněla horní pravá část korony a pak náhle po krátké fázi Bailyho perel (byla tak krátká, že nemohus jistotou říci zda opravdu nastala) se objevil první oslňující paprsek který rychle přerostl do démantového prstenu. Vnitřní korona byla vidět ještě několik sekund a při pohledu přes slabý filtr i něco přes patnáct sekund.
Skončil zážitek na nějž se nedá zapomenout. Chápu strach starých národů před tímto úkazem. Především rychlé mizení světla je hrůzostrašné a i moderní člověk pociťuje strach, který se však rychle mění v euforii z nádherného úkazu vskutku vesmírných rozměrů. Všichni křičeli, všichni to hluboce prožívali. Proč však jen tak krátce? Tolik jsme toho nestihli nebo nemohli spatřit (např. chromosféru)
Nashledanou černé Slunce, nashledanou v Turecku 2006.