Tímto textem přispěl Jiří Škoda
Postmoderní, rádoby umělecká, literární věda přisuzuje dnes Máji místo někde na rozhraní sentimentální romantiky a brutálního, poněkud přeslazeného kýče. Vrcholné dílo českého romantismu se pomalu, ale jistě propadá kamsi do bezejmenné propasti průměrných ostatních. Stává se tedy opět tím, čím bylo krátce po Máchově smrti – nepochopeným. Abychom k tomuto pochopení přispěli, objasněme si nyní historické pozadí událostí v Máji zobrazovaných. Málokdo ze zbývajících nadšenců dnes tuší, že Máj je vlastně více méně věrným přepisem skutečné události. Zasazené poněkud jinak, než je tomu ve skutečnosti, přesto však do reálně existující krajiny.
Už ve své době byl Mácha napadán, že fabulační osnovu k Máji převzal z děl Byronových, Bulwerových či Krasiňského. Dokonce byl i ponížen na „vykradače“ soudobé triviální loupežnické literatury. Nic však není dále pravdě! Mácha se nepochybně mohl nechat inspirovat Byronem, nicméně proč by to dělal? Copak to není pod důstojnost umělce státi se pouhým plagiátorem? Proti názoru Máchovy inspirace Byronem však především hovoří fakta. Jde o vlastnoruční Máchovy zápisky v tzv. Výkladu Máje, kde zcela jasně stojí: „Pověst, tedy čili děj básně této … koná se u města Hiršberg (dnes Doksy) mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pernštejn (dnes Berštejn), Houska a v dálce Roll (dnes Ralsko) k východu, západu, poledni a půlnoci ukazují.“
Mácha si skutečně nemusel postavu otcovraha vymýšlet podle nějakého podřadného loupežnického románu, protože v Podbezdězí, 60 let před Máchovým příchodem do kraje, otcovrah skutečně žil, k otcovraždě došlo, dokonce šlo o zločin z milostných důvodů, a co je zvláště příznačné, stalo se tak v měsíci květnu, tedy v máji. Ani pro postavu Viléma nemusel Mácha hledat nějaký literární předobraz. Je v ní zpodobněn severočeský loupežník Václav Kumr, s nímž se Mácha mohl, kdyby o to nějak zvlášť stál, setkat i osobně, protože v době Máchových návštěv Doks byl tento „vysloužilý loupežník“ ještě naživu. Ale vraťme se zpět k leitmotivu celého Máje, tedy k otcovraždě.
Otcovrah, o němž teď budeme hovořit, se jmenoval Hynek Schiffner a pocházel z Dubé (nikoliv z Dubí!!!), malého městečka asi 6 km od Doks směrem na Prahu. Jeho matka se jmenovala Marie Alžběta Tietzová a pocházela z Doks. Za Hynkova otce se provdala roku 1740. Schiffnerové byli poměrně zámožnou rodinou, živili se pěstováním chmele a obchodem s touto komoditou. Jediný přeživší dítě Schiffnerových, Hynek, se narodil 23. listopadu 1753. Když dospěl, zamiloval se do dcerky dubského kováře. Z důvodů, které není už možné zjistit, nepřál otec synovu milostnému vztahu a odpíral svolit k sňatku svého syna s dívkou z kovárny. Co se mezi otcem a synem stalo v prvních májových dnech roku 1774, lze se jen dohadovat. Patrně došlo k vyhrocení již déle doutnajícího konfliktu. V Hynkovi pak uzrál úmysl zbavit se otce třeba násilím.
V sobotu dne 7. května 1774 odešel starý Schiffner pracovat na chmelnici, ležící na jih od Dubé v místě zvaném Saugrund (Sviňský důl). Nikdo na statku nevěděl, kam hospodář odešel. Nikdo, kromě Hynka. Syn se dostal nenápadně na chmelnici tak, že ho otec zabraný do práce ani nezpozoroval. Nic netušícího otce napadl Hynek zezadu a ranami odřezkem chmelové tyče srazil k zemi, kde jej pak, když přepadený ještě projevoval známky života, dobil k smrti. Mrtvolu vhodil do skalního úvozu a zakryl ji. Byl si jist, že zločin zůstane neodhalen. Když se hospodář nevrátil ani příštího dne, začali ho sousedé hledat po celém okolí. Po delším prohledávání lesů a pátrání po polích mrtvolu zavražděného objevili. Na chmelnici se našly neklamné stropy zločinu. Na tak malém městě, jakým Dubá byla a je se patrně vědělo o rozepřích mezi otcem a synem a proto byl Hynek předvolán před sezení městské rady a členů magistrátního soudu. Byl jimi obviněn z vraždy svého otce, ke které se krátce na to přiznal. Po výslechu byl ihned uvězněn a krajský kriminální soud v Mladé Boleslavi poslal do Dubé 11. května 1774 vyšetřovací komisi. Zločinec byl poté eskortován do Mladé Boleslavi, kde byl přes dva měsíce vězněn ve sklepě pod kulatou věží tehdejšího kriminálního soudu. Tato budova je po menších úpravách zachovalá dodnes, Mácha ji ve svém díle pouze „přenesl“ na břeh jezera.
Senát kriminálního soudu odsoudil Hynka k smrti lámáním v kole. Odsouzenec několikrát žádal o milost, ale nikdy nebyl vyslyšen. Veřejná poprava se konala nedaleko Mladé Boleslavi, v místě dodnes zvaném „Na spravedlnosti“ dne 19. července 1774. Poprava prý byla hrůzná a byla poslední svého druhu vykonanou v českých zemích.
Mácha se s tímto příběhem mohl seznámit nejen v Dubé, kudy procházel během své krkonošské pouti, ale ještě pravděpodobněji přímo v Doksech. Jak bylo řečeno, z Doks pocházela matka otcovraha a v době Máchova pobytu v Doksech zde žili její příbuzní. Bratranec popraveného Hynka byl dokonce v Doksech šenkýřem a je velmi pravděpodobné, že se s Máchou setkal. Je tedy možné, že básník mluvil v Doksech se starými lidmi, kteří rodinu Schiffnerovu pamatovali, dokonce je i možné, že mezi nimi byli ještě i účastníci kruté podívané na mladoboleslavskou popravu. Drsné rodinné a milostné drama jistě zanechalo mohutnou stopu v Máchově rozjitřené duši a tak se začal rodit první náčrt Máje.
Vraťme se však ještě k postavě „strašného lesů pána“ z Máje. Byl jím, jak už bylo řečeno severočeský loupežník Václav Kumr. Narodil se 7. září 1767 ve Vísce, malé osadě vzdálené asi půl druhé hodiny cesty jižně od Bezdězu. Byl nemanželským dítětem, proto si po celý život vysloužil hanlivou přezdívku Webrův Vašek (podle svého skutečného otce, jenž byl panským mušketýrem). Brzy se stal násilníkem, rváčem, zlodějem a pytlákem. Na konci 18. století se stál vůdcem obávané loupežnické tlupy. V roce 1792 byl na Václava vydán zatykač kriminálním soudem v Mladé Boleslavi, ale zatčen byl až v květnu 1798 v Doksech v hospodě „Na šancích“. Poté byl eskortován do Prahy k dalším výslechům a nato 20 let vězněn v Brně na Špilberku. Až poměrně starý se vrací do rodného kraje, kde se mezitím stal legendou. Po neradostném a trudném konci života zemřel dne 6. března 1843 v rodné Vísce na peci ve statku sedláka Šafránka, v domě č. p. 3. Zemřel tedy 7 let po Máchově smrti… Protože se o Kumrově loupežnické činnosti v celém kraji vyprávělo a zdejší lidé bývalého loupežnického hejtmana znali osobně, nemohla ujít rodící se pověst pozornosti dokského praktikanta Eduarda Hindla (Máchova přítele) a tím ani pozornosti Máchově.
Dějiště Máje soustředil Mácha v jedno místo, ač tomu tak ve skutečnosti není. Středem krajinného obrazu se stalo dokské jezero se světelnou a barevnou atmosférou červencového či srpnového léta. Tato jezerní kulisa byla doplněna „bílou věží“ budovy mladoboleslavského kriminálního soudu a „popravním pahorkem“, na jehož menším vrchu stál kůl a popravčí kolo a na druhém vyšším vrchu bílá kaple. Popravní pahorek existuje dodnes, asi 3 km od dnešního Máchova jezera a přestože jeho reliéf byl značně pozměněn terénními úpravami při stavbě železnice, vyšší vrcholek s kaplí zůstal prakticky nedotčen a každý kdo chce na něj může dojít tzv. alejí vzdechů a v místě, kde kdysi stála bílá kaple rozjímat nad osudem Hynka, Viléma a Jarmily.